Když se v médiích objeví informace o obvinění ze znásilnění nebo jiného sexuálně motivovaného trestného činu, veřejnost si často velmi rychle vytvoří jasný názor. Emoce jsou pochopitelné – jde o mimořádně citlivou oblast zasahující do lidské důstojnosti i osobní integrity. Právě v těchto případech je však důležité připomenout jeden ze základních pilířů demokratického právního státu – presumpci neviny.
Ústavní soud se tomuto tématu věnoval v nálezu sp. zn. I. ÚS 3090/25, který může významně ovlivnit způsob, jakým budou soudy hodnotit důkazy v trestních věcech, zejména tehdy, stojí-li proti sobě pouze dvě rozdílné verze skutkového děje. Přestože se rozhodnutí týkalo obvinění ze znásilnění, jeho význam je mnohem širší – připomíná totiž, že ani u těch nejzávažnějších trestných činů nelze rezignovat na základní pravidla spravedlivého procesu.
Presumpce neviny není pouhá fráze
Presumpce neviny je zakotvena v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a představuje jeden ze základních pilířů spravedlivého trestního řízení. V praxi znamená, že dokud není vina člověka pravomocně vyslovena soudem, musí na něj být nahlíženo jako na nevinného. Nejde přitom pouze o ochranu obviněného, ale o záruku toho, že stát může do práv jednotlivce zasáhnout pouze tehdy, je-li jeho vina spolehlivě prokázána.
Presumpce neviny však není jen obecným principem, ale promítá se do celé řady pravidel trestního řízení. Jedním z nich je požadavek, aby orgány činné v trestním řízení zjistily skutkový stav natolik spolehlivě, že o vině obviněného nebudou existovat důvodné pochybnosti. Pokud takové pochybnosti přesto zůstávají, musí být vyloženy v jeho prospěch. Právě tomu odpovídá známá zásada in dubio pro reo neboli „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, která patří mezi základní principy moderního trestního práva.
Ústavní soud v posuzovaném nálezu současně zdůraznil, že tyto principy platí bez jakýchkoliv výjimek – tedy i v řízeních o trestných činech sexuální povahy. Ani mimořádná závažnost obvinění nebo obtížnost dokazování totiž nemůže vést k oslabování ústavních záruk, které náleží každému obviněnému.
O co v daném případě šlo?
Stěžovatel byl odsouzen za zvlášť závažný zločin znásilnění. Podle obecných soudů měl po dobu přibližně dvanácti let opakovaně zneužívat bezbrannosti poškozené, přičemž hlavním důkazem byla právě její výpověď. Obviněný naopak po celou dobu řízení tvrdil, že mezi nimi existoval dobrovolný intimní vztah.
Případ se následně dostal až k Ústavnímu soudu. Ten však neřešil otázku, zda byl obviněný skutečně vinen či nevinen. Posuzoval pouze to, zda obecné soudy při hodnocení důkazů respektovaly ústavně zaručená práva obviněného. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak nebylo, a proto všechna odsuzující rozhodnutí zrušil.
Nestačí pouze uvěřit jedné straně
Jedním z nejvýznamnějších závěrů nálezu je připomenutí, že pokud trestní řízení stojí převážně na výpovědích poškozeného a obviněného, tedy v situaci, kdy proti sobě stojí dvě odlišné verze téhož skutkového děje, musí soudy při hodnocení důkazů postupovat se zvýšenou obezřetností. Nestačí pouze konstatovat, že jedné výpovědi soud uvěřil více než druhé. Je třeba přesvědčivě a velmi pečlivě vysvětlit, proč byla jedna verze shledána věrohodnější, jak se soud vypořádal s rozpory mezi jednotlivými provedenými důkazy, proč neprovedl další navržené důkazy a na základě jakých úvah dospěl k závěru, že vina obviněného byla prokázána bez důvodných pochybností.
Právě v tomto směru shledal Ústavní soud v daném případě pochybení obecných soudů. Zdůraznil, že odsuzující rozsudek nemůže být vystavěn na dojmech, předpokladech či subjektivním přesvědčení soudu, ale musí být výsledkem pečlivého, logického a racionálního hodnocení všech provedených důkazů. Pouze takový postup odpovídá požadavkům spravedlivého procesu a respektuje ústavně zaručenou presumpci neviny.
Morální hodnocení nemůže nahrazovat důkazy
Velkou pozornost vzbudila také argumentace odvolacího soudu, který mimo jiné uvedl, že není důvod domnívat se, že by poškozená mohla mít zájem o sexuální vztah s mužem, jenž byl přibližně o třicet let starší a zároveň partnerem její matky.
Ústavní soud takovou úvahu jednoznačně odmítl. Podle něj soud nesmí vycházet ze společenských stereotypů ani z vlastních představ o tom, kdo může či nemůže být pro jiného člověka přitažlivý. Skutečnost, že se určité jednání soudu jeví jako nepravděpodobné nebo morálně problematické, sama o sobě nepředstavuje důkaz o vině. Stejně tak není úkolem trestního soudu hodnotit morální stránku lidských vztahů, pokud sama o sobě není předmětem trestního řízení. Jeho úkolem je výhradně posoudit, zda byly zákonným způsobem prokázány všechny znaky trestného činu.
Obviněný musí mít skutečný prostor k obhajobě
Dalším významným závěrem nálezu je požadavek na respektování práva na obhajobu. Jestliže rozhodnutí závisí převážně na věrohodnosti jediné osoby svědčící ve prospěch obžaloby, musí mít obviněný co nejširší možnost tuto výpověď zpochybnit a předložit vlastní verzi skutkového děje.
Soudy proto nemohou bez dostatečného odůvodnění odmítat důkazní návrhy obhajoby. Naopak mají pečlivě zvažovat všechny důkazy, které mohou přispět k objasnění věci, a to bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch obžaloby nebo obhajoby. Podle Ústavního soudu je takový postup nezbytný zejména tehdy, kdy je vzhledem k časovému odstupu nebo povaze skutku prakticky nemožné opatřit jiné přímé důkazy než svědecké výpovědi.
Význam nálezu pro praxi trestního práva
Nález Ústavního soudu rozhodně nelze vykládat tak, že by jakkoliv oslaboval ochranu obětí sexuálních trestných činů. Jeho skutečné poselství je jiné – připomíná, že spravedlivý proces nemůže rezignovat na své základní principy ani v těch nejzávažnějších a nejcitlivějších trestních věcech. Právě tehdy je totiž důsledné dodržování procesních pravidel nejdůležitější.
Ústavní soud tímto rozhodnutím znovu zdůraznil, že vina obviněného nesmí být dovozována z domněnek, morálních úvah či společenských stereotypů. Musí být prokázána na základě pečlivě hodnocených důkazů, které obstojí i při kritickém přezkumu. Čím závažnější jsou důsledky odsuzujícího rozsudku pro život obviněného, tím vyšší nároky je třeba klást na kvalitu dokazování i na odůvodnění soudního rozhodnutí.
Presumpce neviny proto nepředstavuje překážku při odhalování a trestání pachatelů. Naopak je jednou ze základních záruk toho, že trestní řízení skutečně povede k odsouzení toho, komu byla vina spolehlivě prokázána, a nikoliv toho, vůči komu se pouze nepodařilo rozptýlit podezření. A právě v tom spočívá podstata spravedlivého trestního procesu i právního státu jako takového.
V advokátní kanceláři NEST LEGAL s.r.o. se dlouhodobě věnujeme obhajobě klientů ve všech fázích trestního řízení. Důsledně dbáme na ochranu jejich procesních práv, analyzujeme zákonnost provedených důkazů a připravujeme obhajobu s důrazem na spravedlivý proces a respektování všech ústavních záruk. Pokud čelíte trestnímu stíhání nebo potřebujete posoudit postup orgánů činných v trestním řízení, jsme připraveni Vám poskytnout odbornou právní pomoc.
