Plná moc patří mezi nejčastěji používané právní instituty. Setkáváme se s ní při jednání s úřady, před soudy, v obchodních vztazích i v běžném životě. Přesto kolem ní v praxi panuje řada nejasností. Jednou z nich je otázka, zda je plná moc jednostranným právním jednáním, a tedy zda ji musí zmocněnec výslovně přijmout, případně dokonce podepsat.
Na první pohled se může zdát, že bez „souhlasu“ zmocněnce plná moc jednoduše nemůže fungovat. Právní realita je však o něco jemnější – a pro zmocnitele často příznivější.
Základním východiskem je rozlišení mezi samotným zastoupením a plnou mocí jako listinou. Zastoupení vzniká na základě dohody mezi zmocnitelem a zmocněncem. Jde tedy o dvoustranný právní vztah, který předpokládá shodu vůle obou osob. Naproti tomu plná moc je pouze vnějším projevem tohoto vztahu – je to dokument, kterým zmocnitel třetím osobám osvědčuje, že určité osobě udělil oprávnění jednat jeho jménem.
Právě z tohoto důvodu je plná moc z hlediska hmotného práva považována za jednostranné právní jednání zmocnitele. Občanský zákoník nikde nestanoví, že by její platnost nebo účinnost byla podmíněna podpisem zmocněnce nebo jeho výslovným přijetím. Rozhodující je existence dohody o zastoupení, nikoliv formální akceptace samotné listiny.
V praxi se však často setkáváme s požadavkem, aby zmocněnec plnou moc podepsal, případně aby obsahovala doložku o jejím přijetí. Tento požadavek je mnohdy odůvodňován „jistotou“, že zmocněnec skutečně jednat chce. Z právního hlediska však taková jistota plyne již ze samotného chování zmocněnce. Pokud zmocněnec na základě plné moci činí právní úkony, vystupuje před soudem nebo jedná s úřady, je tím zcela jednoznačně projevena jeho vůle zastoupení vykonávat.
Tuto logiku postupně reflektuje i soudní praxe. Zatímco starší rozhodnutí někdy kladla důraz na formální přijetí plné moci, novější judikatura se přiklání k materiálnímu pohledu. Rozhodující je, zda z okolností konkrétního případu vyplývá, že zmocněnec se zastoupením souhlasil a jednal v jeho rámci. Pokud ano, absence podpisu zmocněnce na plné moci sama o sobě nemůže být důvodem k odmítnutí zastoupení.
To neznamená, že podpis zmocněnce na plné moci je zakázaný nebo zbytečný. V některých situacích může být praktický – například tam, kde lze očekávat zvýšenou formalizaci postupu nebo kde by mohly vzniknout pochybnosti o rozsahu zmocnění. Z hlediska práva však nejde o nezbytnou náležitost plné moci.
Pokud tedy udělíte plnou moc osobě, se kterou jste se na zastoupení dohodli, a tato osoba na jejím základě skutečně jedná, není třeba se obávat, že by plná moc byla „neplatná“ jen proto, že chybí její podpis či potvrzení o přijetí. Právo v tomto směru dává přednost skutečné vůli a jednání stran před čistě formálními požadavky.
Plná moc tak zůstává praktickým a flexibilním nástrojem, který má usnadňovat právní jednání – nikoliv ho zbytečně komplikovat.
Nevíte jak nastavit rozsah plné moci, zda ji časově omezit, případně jak vzít udělenou plno moc zpět? Rádi Vám i s touto problematikou pomůžeme v naší advokátní kanceláři NEST LEGAL s.r.o.
