Kam až sahá hranice odpovědnosti škůdce za protiprávní jednání?

V rámci zastupování našeho klienta ve sporu o náhradu škody z titulu dopravní nehody způsobené klientem, při níž došlo ke zranění osob ve služebním poměru, jsme se setkali s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2024, sp. zn. 25 Cdo 948/2023. V tomto článku rozebereme zmíněné rozhodnutí, jelikož má významný dopad v rámci posuzování regresního nároku, zejména pokud jde o otázku příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou a jejími následky a následným poklesem příjmu poškozeného.

Předně si je třeba říci, co je vlastně oním regresním nárokem. Ustanovení § 2917 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zakládá obecný regresní nárok tomu, kdo z titulu své odpovědnosti za škodu nahradil poškozenému škodu, proti osobě, která vznik této škody skutečně způsobila. K tomu, aby mohl být regresní nárok řádně uplatněn, je tedy třeba, aby (i) poškozenému vznikla škoda v příčinné souvislosti s jednáním přímého škůdce a aby (ii) škoda byla poškozenému uhrazena tím, kdo mu za ni odpovídá[1]. V praxi může regresní nárok uplatňovat například pojišťovna, která poškozenému vyplatila pojistné plnění a v rámci regresního nároku požaduje úhradu vyplaceného plnění po faktickém škůdci.

Nejvyšší soud v posuzovaném případě řešil situaci, kdy žalovaná zavinila dopravní nehodu, při které došlo ke zranění příslušníka Policie ČR. S ohledem na povahu zdravotních obtíží mající původ v dopravní nehodě byla Policie ČR nucena jednak propustit svého příslušníka ze služebního poměru a dále mu vyplácet zákonnou náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení jeho neschopnosti ke službě. Žalobou se poté Policie ČR domáhala po žalované regresní náhrady částek vyplacených bývalému příslušníkovi Policie ČR (poškozenému) v souvislosti se ztrátou na služebním příjmu po skončení jeho neschopnosti ke službě.

Soud se v předmětném sporu zabýval primárně otázkou, zda jsou splněny podmínky regresního nároku podle § 2917 občanského zákoníku, a to zejména s ohledem na příčinnou souvislosti mezi dopravní nehodou zaviněnou žalovanou a poklesem výdělku poškozeného, pro který mu Policie ČR musela vyplácet náhradu za ztrátu na služebním příjmu.

V souvislosti s výše uvedeným Nejvyšší soud konstatoval, že byť poškozený musel být propuštěn ze služebního poměru, mohl stále i přes své zdravotní omezení vykonávat jinou pracovní činnost odpovídající jeho pracovní kvalifikaci. Skutečnost, že poškozený nastoupil do zaměstnání pouze na částečný úvazek s výrazně nižším výdělkem, byla Nejvyšším soudem posouzena jako důsledek osobního rozhodnutí poškozeného a také situace na trhu práce, nikoliv jako přímý následek úrazu. Nejvyšší soud tedy uzavřel, že pokles výdělku poškozeného není v příčinné souvislosti s jeho zhoršeným zdravotním stavem, který vznikl v důsledku dopravní nehody a za který nesla odpovědnost žalovaná.

Nejvyšší soud s odkazem na ustálenou judikaturu zdůraznil, že při rozhodování o regresním nároku je soud přímo povinen hodnotit, zda ztráta na výdělku skutečně vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce. Podle ustálené praxe (např. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 25.01.2006, sp. zn. 25 Cdo 978/2005) nelze přičítat škůdci újmu, která je důsledkem okolností odlišných od následků úrazu, jako je situace na trhu práce nebo dobrovolné omezení pracovního úvazku. Škůdce je povinen nahradit poškozenému pouze tu újmu, jež je způsobena následky jeho jednání.

Nejvyšší soud dále konstatoval, že regresní nárok není automatický, ale je podmíněn prokázáním všech předpokladů odpovědnosti přímého škůdce. Škůdce zkrátka odpovídá jen za újmu vzniklou v příčinné souvislosti s jeho jednáním, nikoli za ztrátu způsobenou faktory, které s ním nesouvisejí.

Případ našeho klienta byl po skutkové stránce podobný sporu posuzovaném Nejvyšším soudem s tím rozdílem, že v našem případě si bývalý příslušník bezpečnostního sboru po jeho propuštění ze služebního poměru nenašel jiné zaměstnání a na místo toho byl evidován na Úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Od počátku soudního řízení jsme namítali absenci příčinné souvislosti mezi jednáním klienta spočívajícím ve způsobení dopravní nehody a škodou vzniklou bezpečnostnímu sboru spočívající ve vyplacení náhrady za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě, přičemž soud se s touto námitkou ztotožnil a žalobu zamítl.

V rámci odůvodnění svého rozhodnutí soud přímo uvedl, že v daném případě nelze na klienta přenášet povinnost bezpečnostního sboru vyplatit svému příslušníkovi příslušnou náhradu. Na újmu klienta nemůže být skutečnost, že bezpečnostní sbor je podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů povinen zaplatit svému bývalému příslušníkovi uvedenou náhradu, zejména v případě, kdy pokud by poškozeným nebyl příslušník bezpečnostních sborů, nebylo by možné danou částku přiznat dle občanského zákoníku.

Škůdce je, při splnění zákonných podmínek, povinen k náhradě újmy, která byla způsobena jako následek jeho jednání. Tato povinnost však neznamená, že by škůdce bez dalšího nesl odpovědnost za veškerou újmu, která vznikla poškozenému nebo jiným osobám v souvislosti s jeho jednáním. Dle ustálené rozhodovací praxe je třeba vždy zkoumat příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a újmou poškozené (třetí) osoby a teprve v případě, kdy by příčinná souvislost byla naplněna, lze se po škůdci úspěšně domáhat nároku na náhradu této újmy.

Naše advokátní kancelář má s těmito případy bohaté zkušenosti a dokázali jsme ve sporech úspěšně hájit práva našich klientů. Pomůžeme Vám tak posoudit oprávněnost nároku, hájit Vaše zájmy a zajistit, aby Vám nebyla přičítána újma, která nesouvisí přímo s následky Vašeho jednání.