Může třetí osoba splnit dluh za dlužníka, aniž by k tomu měla jeho souhlas – a přesto tím závazek platně zanikne, tj. bude zapraven? Co když si dlužník takové plnění výslovně nepřál – vzniká i v takovém případě třetí osobě nárok na vydání bezdůvodného obohacení? Kde končí právo dlužníka rozhodovat o svém závazku a kde začíná právo věřitele přijmout plnění od kohokoli, kdo je ochoten plnit? Jak se na tyto situace dívá právní teorie i soudní praxe si rozebereme v dnešním článku.
Dikce zákona
Otázku, zda může třetí osoba, jež za závazek neručí ani jej jinak nezajišťuje, zapravit dlužníkův dluh i bez jeho souhlasu, zákon výslovně neupravuje. Tedy takový postup nezakazuje.
Téma splnění dluhu třetí osobou bez souhlasu dlužníka je dlouhodobě diskutováno právní doktrínou, a názory nejsou jednotné. Část doktríny zastává názor, že dlužník má nejen povinnost, ale i právo plnit svůj dluh. Možnost třetí osoby plnit za dlužníka je proto podmíněna jeho souhlasem. V opačném případě by šlo o plnění bez právního důvodu, které zakládá bezdůvodné obohacení. Podle jiného výkladu však dlužník takové výlučné právo nemá – a tedy ani nemůže bránit tomu, aby jeho dluh byl platně splněn někým jiným, byť i bez jeho vědomí.
Názor odoborné veřejnosti
Větší část autorů se přiklání k možnosti druhé, tedy k možnosti třetí osoby zapravit dluh dlužníka i bez jeho souhlasu. Spornou ale dlouho zůstávala otázka, zda může třetí osoba dluh plnit i přes výslovný nesouhlas dlužníka. Podle autorů F. Melzera a K. Csacha takový nesouhlas sám o sobě plnění nebrání. Upozorňují na to, že právní řád v určitých situacích umožňuje vstup třetích osob do závazkového vztahu bez potřeby souhlasu, ba i vědomí dlužníka – například při přistoupení k dluhu podle § 1892 odst. 1 občanského zákoníku, dle kterého se třetí osoba může stát bez souhlasu dlužníka solidárně zavázaným spoludlužníkem, nebo přiúplatném postoupení pohledávky, též bez souhlasu dlužníka.
Judikatura
K tomuto názoru se přiklonil i NS, který se k problematice splnění bez souhlasu dlužníka jasně vyjádřil v rozsudku ze dne 17. října 2023, sp. zn. 28 Cdo 1214/2023.
V uvedené věci Nejvyšší soud posuzoval situaci, kdy osoba, jež nebyla dlužníkem, uhradila závazek ze smlouvy o úvěru vůči věřiteli, a následně se domáhala náhrady vůči skutečnému dlužníku z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně (ochuzená) požadovala po žalované (obohacená) zaplacení částky 124 485,50 Kč s příslušenstvím, neboť za ni uvedený dluh uhradila. Uplatněný nárok měl regresní povahu a vycházel z § 2991 odst. 2 občanského zákoníku (vydání bezdůvodného obohacení). Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobkyně plnila s vědomím, že k takovému jednání není povinna, a tedy se nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Ovšem odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ochuzené v plném rozsahu vyhověl. K názoru odvolacího soudu se poté přiklonil i Nejvyšší soud při projednávání podaného dovolání ze strany žalované. Dovolací soud tedy dospěl ke konkluzi, že třetí osoba může plnit věřiteli za dlužníka s následky zapravení dluhu a vzniku kondikce (nárok na vydání bezdůvodného obohacení) z plnění za jiného i bez dlužníkova souhlasu, a proto je rozhodnutí odvolacího soudu správné, a dovolání tedy bylo podáno nedůvodně.
Existuje ale cesta, jak bránit své právo plnit závazek osobně?
Ano, přeci jen lze zabránit tomu, aby věřitel přijal plnění od třetí osoby. Dlužník může takovému postupu zamezit tím, že si s věřitelem výslovně sjedná zákaz přijetí plnění od třetí osoby.
Potřebujete se zorientovat v otázkách plnění dluhu třetí osobou nebo si správně nastavit smlouvu tak, abyste měli nad svými závazky plnou kontrolu? Naše advokátní kancelář vám pomůže najít spolehlivé řešení, kterým předejdete budoucím sporům i právní nejistotě.
