Neplatnost vydědění

Vyděděním se rozumí jednostranný právní úkon zůstavitele, kterým nepominutelného dědice buďto z části či úplně zkracuje na jeho právu na povinný díl. V tomto článku se zaměříme na tento právní institut a na otázky související s neplatností takto učiněného jednání.

Co je to povinný díl?

Současná právní úprava, kterou nalezneme v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (dále jen jako „OZ“) povinný díl výslovně nespecifikuje, nicméně lze se dobrat k výkladu, že se jedná o minimální podíl nepominutelného dědice na pozůstalosti – a to jeho peněžní ekvivalent (pokud nepominutelný dědic nedědí, má tak pohledávku za dědicem na vyplacení jeho povinného dílu). Povinný díl však může být nepominutelnému dědici zanechám i v podobě dědického podílu či odkazu (v tomto případě se tedy nutně nemusí jednat o finanční částku).

Vydědění

Dle OZ lze ze zákonných důvodů nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který:

a) mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi,

b) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl,

c) byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze nebo

d) vede trvale nezřízený život.

V případě, kdy je nepominutelný dědic platně vyděděn, ztrácí tím právo na jakýkoliv podíl z dědictví, a to i na výše uvedený povinný díl.

Neplatnost vydědění

Dle ustanovení § 1650 OZ: „Nepominutelný dědic vyděděný neplatně má právo na povinný díl; byl-li zkrácen na čisté hodnotě povinného dílu, má právo na jeho doplnění.“

Na výklad zde zmíněného ustanovení § 1650 OZ bohužel nepanuje v české odborné veřejnosti jednotný výklad, a to zejména ohledně otázky, s jakými právními důsledky je spojeno prohlášení o vydědění v případech, kdy se prokáže, že nejsou naplněny skutkové důvody pro jeho učinění. Jaké jsou tedy důsledky, kdy je prohlášení o vydědění neplatné pro nenaplnění zákonných důvodů vydědění?

Česká doktrína zastává dva výklady. Dle prvního výkladu by byl nepominutelný dědic vyloučen z dědického práva, přičemž by disponoval pouze právem na povinný díl (pohledávkou za dědici za vyplacení jeho povinného dílu).

Druhý výklad operuje s myšlenkou, že by v případě neplatného vydědění nepominutelný dědic vyloučen nebyl a dědil by jako dědic ze zákona, kdy ale neměl právo na povinný díl. Dle tohoto výkladu lze však § 1650 aplikovat pouze za předpokladu, že zůstavitel současně s prohlášením o vydědění (ve kterém potomka zcela vydědil) platně pořídil pro případ smrti a povolal jiné dědice.

Z důvodu absentujícího sjednoceného názoru na tuto problematiku by bylo vhodné, aby byl výklad ustanovení § 1650 OZ postaven na jisto v rozhodovací praxi vyšších soudů.

Předchozí právní úprava

Vzhledem k tomu, že i v dnešní době mohou prohlášení o vydědění pocházet z doby před účinností OZ, je třeba starší právní úpravě věnovat náležitou pozornost.

Dle starého občanského zákoníku[1] (dále jen jako „Starý OZ“) na rozdíl od úpravy dle OZ tato úprava ve Starém OZ neobsahovala formulaci, že by bylo možné potomky „vyděděním z jejich práva na povinný díl vyloučit“, neboť Starý OZ s pojmem povinný díl vůbec nepracoval.

Úprava dle Starého OZ pouze stanovila, že zůstavitel může vydědit potomka za zákonem stanovených důvodů, které jsou obdobné jako ty stanovené v ust. § 1646 OZ.

Z judikatury[2] vážící se ke Starému OZ jednoznačně vyplývá, že pokud bylo prohlášení o vydědění učiněno zůstavitelem před účinností OZ, nemohl zůstavitel počítat s úpravou obsaženou v § 1650 OZ, a tudíž by neplatně vyděděný nepřestal být dědicem ze zákona. Je tudíž možné, aby neprávem vyděděný získal celé dědictví po zůstaviteli a nikoli jen právo na povinný díl.

Závěrem

Právní úprava ve Starém OZ je poměrně odlišná od právní úpravy současné. Byť víme, jak nastalou situaci související s neplatností vydědění za předchozí právní úpravy řešit, se současnou právní úpravou je to komplikovanější. Nezbývá nám tudíž nic jiného než vyčkávat na ustálení rozhodovací praxe vyšších soudů, kdy bude tato problematika postavena na jisto.

S ohledem na zde rozebíranou problematiku lze ovšem konstatovat, že i když Starý OZ není již přes deset let účinný, stále se (v souvislosti s nastávajícími problémy) některá z jeho ustanovení a k nim vázající se judikatura uplatní i v aktuální praxi.